Chris Wright, “libertinský marxista” z USA, stručně shrnuje své zkušenosti s organizováním kolektivního studia teoretických textů. Naleznete zde pár užitečných rad, čemu se vyhnout a co naopak dělat.
* * *
Lidé se často ptají, „Co bych si měl přečíst?“ Třeba podle témat: Co si mám přečíst, abych se dozvěděl o komunismu rad? Nebo může jít o otázku chronologie poznávání: V jakém pořadí mám tyhle věci číst?
Moc často se ale lidé neptají, „Jak mám číst?“ A přesto se jedná o opravdu důležitou otázku. Když už jste zavítali na tuto webovou stránku, máte určitou představu o tom, CO číst (…). Měli bychom si tedy spíš sami sebe ptát JAK. Než odpovím, dovolil bych si prvně a především navrhnout jak nečíst.
Prosím, pozor: Sám jsem byl a pořád často jsem vinen každou chybou, o které se zmíním, každým zlozvykem. Tato doporučení jak číst jsou produktem bezmála 20 let chybování a učení a většinu dobrých návyků, které mám, jsem se naučil v posledních několika málo letech – po 15 letech zlozvyků a špatných zkušeností. Osobně se rovněž domnívám, že je lepší teoretická díla nečíst než je číst špatně, s oním pseudointelektuálním přístupem (…) nebo ve stylu výcviku kádrů či uctívání nějakého guru. Ještě lepší však je uvědomit si vlastní chyby a napravit je, vypěstovat si dobré návyky a naučit se trpělivosti a serióznosti potřebným ke správnému čtení. Tato druhá možnost je nekonečnou cestou a nejde o to někam se dostat, ale o výšlap samotný (abych tak parafrázoval staré buddhisty a taoisty).
Lidé na levici typicky (a to mají společného s vysokoškolskými kursy) čtou, aby mohli říct, že něco četli, aby mohli tvrdit, že to znají, aby mohli napsat článek do nějaké publikace, aby mohli udělat resumé. Typickým postupem při rozjezdu čtecí skupiny je třeba volba velkého množství textů nebo částí textů a stanovení časového limitu na každý z nich. „Přečteme si Hegelův Úvod k Fenomenologii ducha, 1. kapitolu 1. dílu Kapitálu, Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844, nějaký článek od Herberta Marcuseho, pár kapitol z Lukácse, část z Marxism and Freedom od Rajy Dunajevské, kus z Adornovy Negativní dialektiky, flák z Anti-Oidipa od Deleuze a Guattariho, výběr z Althussera, Negriho knihu o Spinozovi a pár dalších věcí. A všechno to přečteme za rok.“ Možná si myslíte, že přeháním, ale v zásadě tohle mi bylo řečeno, když začínala čtecí skupina při jednom knihkupectví, až na to, že jejich seznam byl delší. Tato metoda čtení lidem zaručuje, že budou moci prohlásit, že tyhle všechny autory četli. Nikomu však nedovolí, aby se něco naučil, stojí-li v těchto textech něco za naučení, což s největší pravděpodobností stojí. Jak bychom mohli očekávat, že se něco naučíme a) když budeme vynuceným tempem pročítat některá z nejsložitějších a nejpečlivějších děl posledních dvou set let? A b) jak můžeme pochopit, oč autorům skutečně jde, když čteme jen fragmenty celých textů – není-li ovšem samo dílo povrchní? c) Rozhodně se nehlásím k dnes populárním představám o čtení, které tvrdí, že můžeme začít kdekoli a číst v jakémkoli pořadí a číst fragmenty toho či onoho, a přesto z toho něco mít. Některá díla je užitečné takto číst, ale mnohá jiná ne. A i ta, která takto lze číst, často vyžadují delší čas a úsilí než týden nebo dva vyčleněné na čtení.
Jiní lidé čtou, protože skupina, ve které jsou nebo na kterou jsou napojeni, odstartovala studijní skupinu, která se zaměřuje na jeden či několik textů. Obvykle to probíhá tak, že lidé čtou nebo předstírají, že čtou, to, co si mají každý týden načíst a vůdčí osoba uvnitř skupiny, která většinou už všechny ty materiály četla a rozhodla se jak je interpretovat, skupinu vede. Tomu se říká „indoktrinace“, a to nikoli proto, že čtení a analýza vůdčí osoby nemusí být správné, ale proto, že struktura skupiny je taková, že jedna nebo více osob se spoustou nahromaděných vědomostí o konkrétních knihách skutečně chtějí přesvědčit ostatní čtenáře o jejich interpretaci. Tento proces má rovněž tendenci postupovat příliš rychle. V tom nejhorším případě je to honička, kdy si máte přečíst jednu knihu týdně (má zkušenost nováčka v jedné trockistické skupině a v několika dalších skupinách), a tak osvědčit „seriózní“ touhu nasbírat základy potřebné k tomu, abyste sami mohli získávat nové členy. V tom nejlepším případě se tolik nespěchá a materiál je zajímavý, ale prakticky bledne ve srovnání s faktickou prací osoby, která je velebena jako vynořující se guru. Evokuje mi to Johnson-Forest Tendency, kde Raja Dunajevská a Grace Lee trávívaly hodiny ve snaze popasovat se s několika málo odstavci. Ale organizace, které se následně vyvinuly, tuto praxi nenapodobují. Spíše se k původci chovají jako ke guru-géniovi a vy můžete být šťastní, když jeho učení pochopíte alespoň částečně. Hodně se toho sice nakecá o tom, že každá osoba může odvést stejné množství namáhavé práce, ale organizace to tak nepraktikuje, protože její aktivity se soustředí pouze na nábor a školení kádrů.
Na levici tedy nacházíme dva specifické typy čtení: jeden se soustředí na schopnost člověka prohlásit, že něco četl, tj. aby byl šik nebo měl převahu, a druhý se ve skutečnosti orientuje na nábor a školení kádrů. Ten druhý je ve svých nejlepších podobách o něco vhodnější, přinejmenším pokud umožňuje hlubokou a seriózní četbu. A jestli si můžete podržet schopnost kritiky, může to být velmi vzrušující zážitek. Avšak šance, že v takovéto situaci setrváte dlouho, aniž by se to nějak dotklo vaší schopnosti kritiky, je malá. Odmítání hierarchie studijní skupiny, problém kladení nepříjemných otázek, zavrhování guruovství a s tím související potíže nakonec vyústí v to, že vás vyženou nebo ztratíte schopnost kritiky a stane se z vás dobře vycvičený trubec (nebo vůdce, máte-li potřebný „talent“ kontrolovat druhé lidi a manipulovat s nimi!).
Rovněž si povšimněte, že v rámci tendence k formování kádrů existuje silný sklon číst pouze materiály příslušné skupiny a všechno ostatní brát jako „akademické nesmysly“ nebo důležitost četby myslitelů, jejichž díla jsou údajně základní (řekněme Marx, Lenin nebo někdo takový), odbývat s tím, že stranická literatura je věrnou projekcí jejich myšlenek do budoucnosti. Nikdo, koho zajímá libertinský komunismus, snad nebude muset tomuto problému čelit, protože většinou je výsadou leninistických a avantgardistických uskupení.
Mezi těmi, kdo politiku předvoje odmítají, je častý problém, kterým s tím souvisí, a to čtení výkladů od jiných lidí namísto originálu. Ne, že by se tomu dalo vyhnout a některé interpretace jsou často velmi nápomocné, ale neměly by sloužit jako náhražka za původní dílo. Stejně tak bychom nikdy neměli považovat za bernou minci slova někoho jiného. Je to sice hodně těžké nedůvěřovat soudruhům, kterým jinak věříme, ale stejně jako všechny podoby skutečné důvěry i nedůvěra (neustálé zpochybňování předpokladů, fundamentů, terénu) je potřebná. Kritika, která platí jen pro druhé lidi nebo druhé skupiny či pouze vně něčího společenského okruhu, je v jádru naprosto nekritická a jejím protikladem je mentalita kádrů a guru (která nemá daleko od šik mentality, která prostě nechce být nucena svázat se s nějakou aktivitou).
Takže jak číst?
Hlavně zpomalte. Nesnažte se číst proto, abyste nějakou knihu přečetli nebo si osvojili nějakou politickou linii. Správné čtení nikoho šik neučiní ani z něj neudělá dobrý kádr nebo uctívače.
Když zpomalíte, přečtete méně knih, ale snad z nich načerpáte mnohem, mnohem víc. Raději méně, ale lépe, abych vytrženě z kontextu ocitoval Lenina. Pamatujte, že nejste akademik, kterého jako na montážní lince honí „publish or perish“ imperativ, aby si vysloužil svoji výplatní pásku (alespoň tady jím nejste).
Je-li to možné, přečtěte si celou knihu nebo esej a napoprvé popořadě, od začátku až do konce. Minimálně u některých knih to má zásadní význam. Například můj osobní názor je, že číst Kapitál jen částečně nebo na přeskáčku je chyba.
Používejte sekundární materiál jako pomocníka a ne jako zvěstovatele pravdy. Nemůžete-li si s něčím poradit, zkuste se podívat na několik výkladů, ale neopomeňte k tomu použít protikladné interpretace. Když si přečtete víc než jen jeden pohled na nějakou pasáž, pomůže vám to uchránit se papouškování cizích myšlenek. Když nemůžete kritickou konfrontaci realizovat s druhou osobou, najděte si knihu nebo článek, který tuto úlohu zastane. Politiku a výklady Slavoje Žižka obecně nemám rád, ale je dostatečně důkladný a solidní na to, aby mi četba jeho věcí pomohla. Když ho čtu, hodně se dozvím a to je samo o sobě dost dobré. Když sekundární texty používáme jako pomocné, můžeme je číst po částech, i když některé z nich samy o sobě ční jako kompletní, silná díla.
Buďte společenským čtenářem. Ani nemohu vypovědět, jak důležité tohle pro mne je. Dobrý partner na četbu vždy činil mé vlastní čtení daleko solidnějším. Přiznejme si to, není moc takových lidí, kteří dokážou odvést úžasnou intelektuální práci v izolaci. Chcete-li číst s více než jednou další osobou, nechť to nikdy není víc jak šest lidí. Větší skupiny jsou málokdy produktivní. Rovněž se ujistěte, že všichni chtějí číst stylem, který nebude ani šik ani nebude vyrábět kádry. Jestli chtějí přečíst 15 knih za rok a potkávat se každý týden, nebude to fungovat, protože všichni se budou snažit uplatnit své už existující názory. A to má kádrové a šik čtení společné: snaží se/mají sklon pouze uplatňovat naše už existující myšlenky/koncepce/politiku. Obě tyto podoby čtení jsou tedy o absenci kritického myšlení.
Dělejte si poznámky. A tím nemám na mysli jen to, že si máte zapisovat své vlastní komentáře. Občas hodně pomáhá, když si vypíšete celé věty, odstavce a části.
Skvělá kombinace je číst s druhou osobou nebo osobami a dělat si poznámky, protože pak si můžete navzájem předčítat. Nahlas se probíráte příslušným materiálem, střídáte se ve čtení, děláte si poznámky a navzájem si kladete otázky. Také jsem zjistil, že při společenském čtení velmi dobře funguje, když máte na stole (na rozdíl od sezení na zemi, sdílení společného stolu, u kterého všichni sedí, nesmírně zvyšuje míru koncentrace a serióznosti) rozprostřený velký arch papíru, na nějž si každý může živelně dělat poznámky a zapisovat komentáře druhých lidí.
Držte se autorových slov. Absolutně nikdy nezačínejte nějakou knihu komentovat jiným jazykem, než který použil autor. Přísně se držte uvnitř hranic jeho slov a pojmů. Příliš často jsme lajdáčtí a sklouzáváme k naší vlastní terminologii, která nemusí mít přesně ty samé významy nebo používat stejné pojmy jako autor. Tento problém jsem mimo jiné měl s dílem Antonia Negriho, ale de facto jsem zjistil, že jsem ho měl se vším, co jsem četl. Protože jsem se ukáznil, abych už to nedělal, mám mnohem víc z četby i těch lidí, které nutně nemusím mít rád nebo s nimiž nesouhlasím.
Největším problémem, snažíme-li se držet autorových slov, je nenechat naše politické přesvědčení, aby nám házelo klacky pod nohy (a to platí stejně pro levičáky jako pro liberály, reakcionáře i konzervativce) a vyhnout se příliš politizovanému čtení. Ne ze všeho, co stojí za přečtení, bude dobrý leták, opora pro váš politický postoj nebo dobré heslo. Tak to ani být nemá, a jestli čtete za tímto účelem, blahopřeji, jste na cestě stát se heslovitým ideologem nebo aktivistou. Podle mne jde o nalezení jednoty teorie a praxe, myšlenky a činu. Je to těžké a pracné, ale je to také nedílná součást celkové kritiky kapitálu – kritiky, která se musí vyjadřovat v myšlenkách i činech.
Studujte dějiny. Znalost dějin a historie myšlenek vám pomůže nepropadnout sklonu k nadměrnému zobecňování a univerzalizaci myšlenek a pojmů. Také každý myslitel, co za něco stojí, do té či oné míry za něco vděčí jiným myslitelům. (…)
Nechte vstoupit do hry vaše vlastní zkušenosti. Jestli v tom, co čtete, nespatřujete nic z vašeho vlastního života a zkušeností, pak máte problém buď vy, nebo autor. Neznamená to sednout si a vypovědět vašim partnerům ve čtení všechny podrobnosti o vašem životě, ale pokusit se být otevřený myšlence, že čtení vám může říct něco o vás samých, včetně toho, jak se vztahujete k osobám, s nimiž čtete, o dynamice vaší skupiny a tak dále. Čtení nemá být sterilním akademickým cvičením, ale spíše se má řídit Platónovou myšlenkou, že, „Neprozkoumaný život nestojí za žití,“ a tím, že nikdy nemůžeme předpokládat, že jsme dosáhli jednoty teorie a praxe.
Žádní guru a učitelé. Obzvlášť důležité je to při společenském čtení s jedním nebo několika dalšími lidmi. Nezáleží na tom, kolik toho už kdo přečetl, pokud všichni to, co právě teď čtou, berou vážně a drží se textu. Pečlivá četba a přidržování se textu omezuje schopnost kohokoli injektovat do čtení myšlenky z vnějšku, které může použít, aby dal při četbě najevo svoji „nadřazenost“. Jakmile jste si toho rozdílu vědomi, je snadné rozpoznat, kdy někdo pomáhá poučnými komentáři a kdy někdo se někdo pouští do vůdcovství. Takovéto tahy často posilují patriarchální, třídní a rasová dělítka. Takovéto guruovství má rovněž sklon vést k tomu, že ostatní čekají na vaše komentáře. Jestli začnete působit jako guru, snažte se zmlknout a otevřít se požadavkům, ať se vrátíte k textu, dělejte jen stručné a relevantní komentáře atd.
Žádní učedníci nebo submisivní postavy. Mluvte nahlas a vytvořte si svůj vlastní prostor. Jestli se necítíte dobře, rvěte se za změnu nebo vypadněte. Netrestejte se setrváváním v situaci, která není produktivní. Jde o to dát dohromady soubor lidí, kteří jsou si vzhledem k určitému textu relativně rovní. Když budete číst pečlivě, budete mít co říct stejně jako kdokoli jiný. Skupina, která nesestává z lidí, kteří si jsou co do serióznosti a ochoty snažit se rovni, je ztráta času.
Stanovte si realistické cíle. Jako vždy je lepší prodlévat u nějaké podkapitoly než se posunout dál, když lidé mají pocit, že jim něco není jasné, nebo že se ještě nedobrali všeho. Nelamte si hlavu tím, jak dlouho vám to bude trvat, když zdržení není zapříčiněno tím, že by někdo poučoval nebo se odkláněl od tématu. Dokud se diskuse produktivně věnuje textu, buďte odvážní a trpěliví: nespěchejte. A nedávejte si mezi jednotlivými seancemi příliš mnoho stránek k přečtení. Buďte si vědomi toho, co je každý z vás realisticky schopen zvládnout. Jestliže na každou seanci vyžadujete příliš mnoho stránek, lidé se budou cítit povinováni zrychlit čtení i diskusi. Když budete mít menší očekávání ohledně počtu stránek, zredukujete tak i pocit, že neděláte dost rychlé pokroky.
Jestli se začnete nudit nebo málo čtete, čtěte i jiné věci. Romány, poezie, historie, povídky, životopisy, autobiografie a tak podobně, to všechno jsou důležité složky života čtenáře a ne všechny vyžadují stejnou pečlivost, jakou věnujete vyloženě teoretickým dílům. Knihy o ruské revoluci můžete číst, aniž byste se přespříliš zabývali jejich teoretickým obsahem. Tedy za předpokladu, že tuto webovou stránku navštěvují lidé, kteří už automaticky budou kritičtí k nějakému dílu o ruské revoluci, které například nikdy nezmiňuje boje dělníků nebo jejich samostatnou aktivitu. (…) Snažte se číst věci z doby, v níž byla napsána kniha, kterou právě čtete.
Mějte se!
_________________________________________________________
Převzato z webu: kknihovna.wordpress.com
Asociace Alerta text publikovala také v revue Dialog.